O Vánocích se dějou divné věci

Třeba to, že žebříček píšu úplně jinde.

Operace Antišpulák aneb lynčuj svého publicistu a jiné příběhy

To je radosti ke konci roku. Nejdřív to začalo textem Petra Ference v Glosáři posledního His Voice a teď o tom své napsala Apačka na blogu Pavla Klusáka. Štvavá kampaň proti binaurálnímu mágovi Jaroslavu Špulákovi – názorovému vůdci všech zatvrdlých hudebních novinářů – se jak vidno rozrůstá do širších rozměrů. Houšť a větší kapky, říkám já. Možná by stálo za to vytvořit nějakou databázi hudebně-publicistického humoru, do které by se zapisovaly všechny hlody, které vyplodí on a jemu podobní.

Docela mě potěšilo, že Elton John požaduje uzavření internetu. Zabíjí prý dobrou hudbu, čímž, předpokládám, myslí tu svoji. Vždycky jsem věděl, že to je šikula chlap.
V mém oblíbeném časopisu Story jsem jednou četl, že Karel Gott se po několika dnech strávených poprvé u počítače podivil, když zjistil, že písmenka na klávesnici nejsou podle abecedy. Elton to bude mít asi podobně.

Film Mléčná dráha. Nevím co s tím. Když jsem odcházel z kina, nechápal jsem, proč a jak jsem tam vydržel. Každou vteřinu filmu jsem si říkal, že to je hrozná nuda, ale něco mě drželo na sedačce. Každou vteřinu jsem přemýšlel, co se mi vlastně nelíbí, ale nepřišel jsem na nic. Je to propracované, originální a vtipné a já pořád nevím, co si o tom myslet. Ale šel bych okamžitě znova.

Jinak letos jsem si sestavil svou TOP 50. Až si najdu trochu času, tak ke každé desce napíšu něco chytrého a v několika částech to sem naházím.

Více pokusů na dětech!

Mám takové zvláštní nutkání tříbit hudební vkus mých nejbližších. Nejvíc gumoví a foremní jsou samozřejmě děti a když už jsem v tak záviděníhodné situaci, že mám miniaturního bratra (tudíž ideální objekt pro empirická pozorování), vždycky mi to nedá a zkouším ho svést z ďábelské cesty lemované Kabáty a Sin With Sebastian. Před nedávnem jsem dokonce začal razit mou zatím nejdůmyslnější cestu, totiž že vždycky, když mu nahrávám alba do mp3 přehrávače, tam nenápadně zakomponuju něco, co původně nechtěl.
A vypadá to, že tahle metoda nese své výsledky. Tuhle mě překvapilo, když mi povídal, že se mu hrozně líbí jedna sólovka od Iana Browna a jestli od něj ještě něco nemám. Minulý týden mě ale dorazil. Půjčil jsem si jeho přehrávač a první, co začalo hrát, když jsem ho zapnul, byli Battles – Mirrored. Bože, on to fakt poslouchá! Je mi jasné, že v tom musím pokračovat. Více pokusů na dětech! Více dětí na pokusy!

Návrat ohnivého bloggera

Poslední dobou na to tady kašlu. Čím to? Nemám teď moc času a když ho zrovna mám, tak nemám moc chuť. Čím to? Obecně blbá nálada a taky se mi tu moc nelíbí, abych pravdu napsal, hlavně ty podnadpisy mně tu oproti bloguje.cz nějak chybí…odteď si to tedy budu kompenzovat na rozmáchlých nadpisech. Ten dnešní budiž předznamenáním něčeho mnohem rozmáchlejšího. Každopádně, rýsuje se ještě jedno alternativní přesouvací řešení, takže uvidíme.

Sumář poslední doby:

Tak zaprvé, jsou věci, za které bych nechal lidi vyvádět ze sálu. Zjistil jsem, že pořvávání a jiné zvukové výlevy buranů na koncertech mi výrazně zvyšují krevní tlak a občas i rudnu. Co si pamatuju z poslední doby, tak v případě vystoupení Joanny Newsom to bylo skoro na pohlavek pádlem, nedávno v Hradci na Jazz Goes to Town to bylo slabší, ale působilo to přinejmenším neslušně. Zajímavé je, že se většinou jedná o anglicky mluvící cizince, což ve mně nechává naději, že Češi zas tak neslušní nejsou a že si dál budu moct po večerech hladit svou orlici vytetovanou na prsou.

Ale jsou taky věci, za které bych nekompromisně sekal ruce. Třeba když čtvrtka sálu na JGtT začala tleskat do bluesové skladby na těžké doby, začal jsem přehodnocovat své tvrzení, že jazz rozhodně není hudba pro snoby. On tedy není, ale co člověk nadělá, když na něj takoví chodí ve velkém počtu. K dokonalosti snad už chyběl jen Karel Šíp jako moderátor.

A pak jsou věci, které člověka mrzí. Třeba kompletně vynechaný festival Stimul – Fennesz, Keiji Haino, Fred Frith. Nebo naprosté zklamání a roztříštění iluzí o tom, co dneska hraje kdysi hudebně radikální saxofonista Archie Shepp. Alespoň že to NewNew je v Brně a že ho neminu.

Jak zpívá Robert Wyatt na nové desce : Stay tuned, there is more to come…

Tak co, hergot…

Schizofrenie? Nebo nějaká jiná duševní choroba trápí anglického zpěváka Prince, Symbola nebo jak je libo, pseudonymů měl habaděj? Nebo je to všechno trochu jinak?
Před nedávnem snad všude proběhla informace, jak je pokrokový, jak chápe to, že se hudební průmysl v té formě, v jaké funguje od šedesátých let, jednoduše rozpadá. Dal své CD jako přílohu nedělních novin, čímž prý naznačil, že budoucnost je jen v živých vystoupeních a zbytek je pouhopouhá propagace.
Dnes pro změnu žaluje servery YouTube a eBay proto, že porušují autorská práva. Minimálně v případě YouTube to vyznívá dost legračně v době, kdy tam spousta vydavatelství sama nahrává videoklipy svých kapel. Docela to ale motá hlavu , když bychom měli považovat za pravdivé to, co udělal s poslední deskou.
Skoro to vypadá, že to nebylo nic vizionářského, spíš jen malá domů. Po několika letech, kdy se jeho desky vůbec neprodávaly, chtěl jenom připomenout svoji tvorbu těm, kteří na něj zapomněli nebo ukázat ji těm, kteří ho ani neznají nebo pro ně představuje jen vyčpělý sexsymbol konce osmdesátých let. Možná že si ho příště koupí. Tři milióny desek jen tak někdo neprodá a šance, že se to někomu bude líbit, je vysoká…

Konec jedné slinivky

Hudebně-poznávací nekrolog

Zemřel Lucianno Pavarotti. Nemyslím si, že by to byla nějaká objevná nebo netušená informace, pokud tedy nežijete v lesích odříznutí od civilizace a masmédií. O nejlepším tenoristovi, kterého kdy zaznamenal nahrávací průmysl, je ale slušnost se zmínit.
Z Karla Svobody jsem si dělal trochu legraci, z Pavarottiho nebudu, ostatně zpíval mnohem líp než Svoboda. I když.....docela mě mrzí, že vzhledem k "o mrtvých jen dobře" už asi nikdy nebudu moct napsat, že mi vždycky vizuálně trochu připadal jako kulatá opička a že popularizátorské trio Three Tenors pro mě bylo tak akorát vokální verzí Forever Classics - produktu pro spotřebitele, kteří chtějí mít doma "něco z klasiky", jakožto hudby pro intelektuály (haha).
Původně jsem chtěl najít kousek z památného vystoupení v Metropolitní Opeře v dvaasedmdesátém, kdy za sebou suverénně vystřihnul osm tříčárkovaných cé - což je až na pár vzácných vyjímek nejvyšší tón používaný pro mužský hlas - a doslova před noc se z něj stala hvězda. Árii jsem našel, ale netuším, jestli je přímo z prvního vystoupení nebo ji nazpíval jindy. Údajně jsou tohle ale jedny z nejkrásnějších (čert ví kdo a jak se to měří) c''', které kdy spatřily membránu reproduktoru. Donizetti - Ah! Mes Amis.

PS: Docela by mě zajímalo, co mu zahrají na pohřbu...žeby něco vlastního?

Co nového v jazzu loni

Je to na papíře. Cizinci a Otakar Svoboda

S tím, že si za život stihnu poslechnout jen zlomek toho zajímavého, co bylo v hudbě uděláno, jsem se už smířil. Ale to že ještě v půlce roku zhusta objevuju loňské nahrávky, které za to opravdu stojí, ukazuje na to, že situace je daleko horší. Anketa kritiků jednoho ze dvou nejprestižnějších časopisů žánru, Downbeat, opět po roce vypichuje některé z nich. Nebudu tady psát všechny vítěze, na síti (http://www.downbeat.com/) to sice zatím není, ale co nevidět bude, takže jen k tomu, co mě zaujalo.

Ke zpěvákům trochu zeširoka. Kurt Elling, toho času nejvychvalovanější jazzový pěvec, si zase odnesl (už pošesté?) vítězství. Letos to nechápu. Setrvačnost? Nová deska Nightmoves mi přijde jako jeho vůbec nejslabší a místy je až neuvěřitelně nudná, o znatelném posunu ke obecně stravitelnějšímu, skoro až barovému pojetí nebo "dinner jazzu" nemluvě. Hodně soulový singl Undun k tomu působí jako pěst na oko a k jazzu má už dost daleko. Tohle všechno lze lehce vysvětlit jeho letošním přechodem ke Concordu, beverlyhillské mašině toho lépe prodejného jazzu, ale že to někdo bude chválit...
Mark Murphy, stále nejosobitější persóna jazzového zpěvu, z níž vycházejí snad všichni mladší včetně Ellinga, skončil na druhém. Tentokrát bych řekl, že je to škoda, ale nejspíš je pro většinu hlasujících poslední dobou moc divný. Ostatně není tajemství, že předsudky prorostlými puristy se to v redakcích jazzových (a ve vetší míře i ve vážnohudebních) časopisech jenom hemží. Pro orientaci: Když pomineme jeho acidjazzová vystoupení s DJs, Murphyovy koncerty dnes vypadají asi takhle.
Z ostatních klasicky rozesmál Tony Bennett. Připadá mi, že částečně sdílí hudební osud s naším Láďou Kerndlem: přesun z hodně dobrých začátků do směšného konce, ztělesňovaného záměrně podlézavým zmasovatěním, lacinými televizními výstupy (je libo tanec?) a nezajímavou hudbou. Naopak hodně mile překvapil – ano, mile, to je to slovo – neuvěřitelně vitální, drobný stařík Jimmy Scott (žasněte tady), o kterém toho opravdu moc nevím a mám pocit, že bych měl. Kevin Mahogany jako technicky nejlepší zpěvák bez ksichtu na čtyřce. V pořádku. A to nejlepší na konec: Hlasový deformátor Phil Minton loni natočil desku s jazzovým kvartetem. Jsem upřímně zvědavý a těším se, až ji seženu a uslyším, jak zní jazzová poloha člověka, který na koncertech obvykle dělá hlasivkovou gymnastiku.
-----
To že je kvintet Davea Hollanda nejlepší současné combo, dokazuje nejen suverénní porážka ostatních, ale i vítězství, popř. vysoká umístění jeho členů jako sólistů. Jak vedoucího, tak barytonisty Garyho Smulyana, tenoristy Chrise Pottera i trombonisty Robina Eubankse. Když už superskupina, tak tihle a ne žádní Velvet Revolver nebo Audioslave.
-----
Don Byron sice zatím nemá v klarinetu konkurenci, ale jedna mu nejspíš roste. Mladá židovka Anat Cohen studovala na Berklee tenorsaxofon, ale mnohem lepší se zdá být, když hraje na svůj původně až druhý nástroj, kterému chce vrátit léty ztracenou popularitu. Za skvělé celoklarinetové album Poetica s třeba i japonskou lidovkou letos s přehledem vyhrála v kategorii Vycházející hvězda klarinetu. MySpace tady.
Židovstvím a stejným příjmením jsou poznamenaní i další dva Cohenové. A aby byl v anketách pořádný zmatek mají stejné i křestní jméno, Avishai. Jeden kontrabasista (slavnější), druhý trumpetista. Zatím patří hlasy v anketách tomu prvnímu, takže se snad nikdo nemůže hádat, koho že měl jaký redaktor namysli, když hlasoval pro nejlepšího nového interpreta. Jestli se ale Avishai trumpetista prosadí ve větší míře, a že to vypadá nadějně, bude asi legrace.
-----
Tichý boj mezi dvěma titány, nebožtíky Andrewem Hillem a Michaelem Breckerem, o uvedení do Síně slávy vyšel v prospěch freejazzového klavíristy Hilla. Nejde zvolit špatně, když jsou na výběr dvě správné možnosti, ale šoupnout tam oba se mi zdá jako spravedlivější řešení. Jinak loňský rok patřil bezesporu Ornettu Colemanovi a jeho desce Sound Grammar, o které se bude ještě dlouho mluvit. Stejně to viděli i zaoceánští novináři a přiřknuli mu vítězství hned ve třech kategoriích – altsaxofon, umělec roku a deska.
No, jen s tím za oceánstvím to je ale trochu jinak…Když jsem se díval, kdo všechno hlasoval, tak se mezi těmi všemi jmény vylouplo i pár evropských. A největší překvapení - co nevidím mezi nimi ke konci seznamu: Otakar Svoboda – Czech TV, Czech Radio. Je to fajn, vědí o nás.

Interní vtip

pro hrstku nadšenců

Dneska se mi vybavila jedna scénka, kterou jsme s kamarádem zažili před několika měsíci. Pohybovat se v kruzích mladé generace hudebních fanatiků, šílenců a publicistů s sebou nese vtipné příhody….

JÁ: Tyjo, já teď poslední dobou poslouchám jenom strašně zajímavý věci. Jenže mám skoro pocit, že člověku to pak už ani nepřijde, že je to všechno tak dobrý, jak nemá porovnání s ničím horším. Asi si budu muset záměrně poslechnout nějakej slint, abych to vyrovnal a hodil se do normálu.

ON: Jojo, Slint si rozhodně dej, ale ty mi zas tak špatný nepřijdou. Nebo myslíš, že jo?

Jedna rozčílená fanynka

a slovo „hovno“ jako hlasatel obyčejných lidí

Při hledání čehosi jsem dnes narazil na moc pěkný a místy i dost legrační článek. Trochu člověka zamrazí, když vidí, že jsou tady tací novináři, kteří vycházejí s předpokladu, že by se i mimo zpravodajství mělo už z principu psát o tom, k čemu nemají vztah, co je nezajímá a co se jim nelíbí. „Mělo psát“ nemyslím v souvislosti s ekonomickými faktory (prodejnost, čtenost), to je něco jiného, ale s jakousi vykonstruovanou morální zodpovědností za informovanost veřejnosti o tom, co je podle měřítek úspěchu nejlepší. Tvrdohlavě a dokola psát o tom, co už je všeobecně známé, místo toho, aby se třeba nabízely vkusnější alternativy, je úžasný základ pro práci. Alespoň že beznadějný romantik Jaroslav Š, který zřejmě hledá poezii i v telefonním seznamu, opět nezklamal. Čtěte tady. A speciálně doporučuju nevynechat anketu na konci textu. Parádní ukázka, že pět let starý text může být naprosto aktuální i dneska.

Nejlepší hlášky z obou stran barikády:

„Každej kritik někdy řekne hovno nebo vole, protože je nepřirozený říct něco jinýho. My to řekneme a nestydíme se za to.“

„Pro mě je důležitý, kolik lidí přijde na koncert, kolik desek se prodá, ale ne to, co kdo napíše. Seru na ně.“
----------------------------------------------------------------------------------
"Písnička Colorado je urážející degradace českého národa, něco, co morálně lidi ubíjí, sprostej návod, jak přijet a rozkrást naši zemi."

"Kabát je poctivě muzikantsky udělanej bigbeat s přesahem a ve svém oboru je na vrcholu, tak jako je v čele folku Nohavica, v pop music Gott a mezi ženami Vondráčková s Bílou, v poprocku Lucie."

Sloní viadukt

Protože oslí můstek je slabé slovo

Po vzoru komentářů Jiřího Černého poslední doby jsem tentokrát chtěl být nadmíru nesouvislý, přebíhat od jednomu k druhému a alespoň jednou se zmínit o opeře, abych to pak na konci chaoticky uzavřel. Už jsem měl dokonce vymyšlený název: Mezi Černým, Peelem, Janáčkem a Churchillem, přičemž u těch dvou posledních jsem netušil, jak je tam naroubuju. Nějak jsem to ale nevydržel. V záloze si nechávám jen ten zmatený závěr.

Už asi tři večery jsme za posledních pár měsíců s kamarády strávili u piva bavením se o tom, jak velkou životnost má hudební publicista. Do jakého věku sleduje dění a kdy už začíná jen recyklovat to, co zná. A jestli je vůbec v silách člověka být v obraze až do konce života.
 
Prvním impulsem pro všechny ty debaty byl Jiří Černý a jeho poslechový pořad o Tomu Waitsovi. Po shlédnutí jsem opravdu nevěděl, co si o celé té události mám myslet. Přirovnávání jsou fajn, kupa souvislostí se tím odhalí, ale zmiňovat ve Waitsově souvislosti Pavla Dobeše nebo Jiřího Suchého, mi přišlo až trochu legrační. Ne že by ty analogie byly mimo, to vůbec, spíš jde o to, že přirovnávání ukáže, k čemu máte vztah, co považujete za směrodatné a co si myslíte, že publikum bude znát a o co se můžete opřít. To je právě ono. Opírat se o české písničkáře, v případě Dobeše o snad až lokální srandisty s kytarou, nemusí nutně znamenat, že člověk se do tohohle uzavřel, v případě Jiřího Černého bych ale řekl, že znamená. Spousta věcí a články, které poslední dobou píše na to, myslím, dost jasně ukazují (www.nacerno.cz).

Otázka ale je, jestli se ještě v sedmdesáti musí snažit někdo, když už toho udělal prokazatelně dost. Třeba takový John Peel, legenda britského BBC, vývoj monitoroval naprosto s přehledem, dokonce by se dalo říct, že byl vždycky o krok napřed, ale to je jeden příklad z tisíce. Navíc zemřel v pětašedesáti a nikdo nemůže vědět, jak by vypadal za dalších deset let. Nebo třeba za šest, tedy ve věku dnešního Černého.

Význam proslulých antidiskoték, které přinášely lidem to, co se tentkrát dalo blbě sehnat, popřípadě nedalo vůbec, se vzhledem k současné dostupnosti hudby posunul trochu jinam. Řekl bych, že většina lidí na ně dnes chodí z důvodu "podívat se na Černého" a "poslechnout si něco od Černého" a je skoro jedno co. S jeho komentáři to je podobné; dnes už, ač v tom není sebemenší záměr, prodává spíš sebe než to, o čem píše. Ale abych to nemaloval tak černě, musím říct, že takhle to dost obstojně funguje. I já bych další měsíc býval šel do brněnské Leitnerky klidně znova, pokud by jako téma nebyl zrovna Jiří Schelinger. A to přestože mi pořad o Waitsovi přišel naprosto k ničemu. Živoucí legendy mají něco do sebe.

A na to, jaká je životnost, jsme samozřejmě odpověď nenašli. Třeba až nám bude stejně jako dnes Černému, budeme chytřejší. Minimálně tak chytří jako Churchill, jehož sametový baryton by se jistě výborně hodil do opery, nebo Leoš Janáček.