Protože oslí můstek je slabé slovo
Po vzoru komentářů Jiřího Černého poslední doby jsem tentokrát chtěl být nadmíru nesouvislý, přebíhat od jednomu k druhému a alespoň jednou se zmínit o opeře, abych to pak na konci chaoticky uzavřel. Už jsem měl dokonce vymyšlený název: Mezi Černým, Peelem, Janáčkem a Churchillem, přičemž u těch dvou posledních jsem netušil, jak je tam naroubuju. Nějak jsem to ale nevydržel. V záloze si nechávám jen ten zmatený závěr.
Už asi tři večery jsme za posledních pár měsíců s kamarády strávili u piva bavením se o tom, jak velkou životnost má hudební publicista. Do jakého věku sleduje dění a kdy už začíná jen recyklovat to, co zná. A jestli je vůbec v silách člověka být v obraze až do konce života.
Prvním impulsem pro všechny ty debaty byl Jiří Černý a jeho poslechový pořad o Tomu Waitsovi. Po shlédnutí jsem opravdu nevěděl, co si o celé té události mám myslet. Přirovnávání jsou fajn, kupa souvislostí se tím odhalí, ale zmiňovat ve Waitsově souvislosti Pavla Dobeše nebo Jiřího Suchého, mi přišlo až trochu legrační. Ne že by ty analogie byly mimo, to vůbec, spíš jde o to, že přirovnávání ukáže, k čemu máte vztah, co považujete za směrodatné a co si myslíte, že publikum bude znát a o co se můžete opřít. To je právě ono. Opírat se o české písničkáře, v případě Dobeše o snad až lokální srandisty s kytarou, nemusí nutně znamenat, že člověk se do tohohle uzavřel, v případě Jiřího Černého bych ale řekl, že znamená. Spousta věcí a články, které poslední dobou píše na to, myslím, dost jasně ukazují (www.nacerno.cz).
Otázka ale je, jestli se ještě v sedmdesáti musí snažit někdo, když už toho udělal prokazatelně dost. Třeba takový John Peel, legenda britského BBC, vývoj monitoroval naprosto s přehledem, dokonce by se dalo říct, že byl vždycky o krok napřed, ale to je jeden příklad z tisíce. Navíc zemřel v pětašedesáti a nikdo nemůže vědět, jak by vypadal za dalších deset let. Nebo třeba za šest, tedy ve věku dnešního Černého.
Význam proslulých antidiskoték, které přinášely lidem to, co se tentkrát dalo blbě sehnat, popřípadě nedalo vůbec, se vzhledem k současné dostupnosti hudby posunul trochu jinam. Řekl bych, že většina lidí na ně dnes chodí z důvodu "podívat se na Černého" a "poslechnout si něco od Černého" a je skoro jedno co. S jeho komentáři to je podobné; dnes už, ač v tom není sebemenší záměr, prodává spíš sebe než to, o čem píše. Ale abych to nemaloval tak černě, musím říct, že takhle to dost obstojně funguje. I já bych další měsíc býval šel do brněnské Leitnerky klidně znova, pokud by jako téma nebyl zrovna Jiří Schelinger. A to přestože mi pořad o Waitsovi přišel naprosto k ničemu. Živoucí legendy mají něco do sebe.
A na to, jaká je životnost, jsme samozřejmě odpověď nenašli. Třeba až nám bude stejně jako dnes Černému, budeme chytřejší. Minimálně tak chytří jako Churchill, jehož sametový baryton by se jistě výborně hodil do opery, nebo Leoš Janáček.
