Co nového v jazzu loni
Je to na papíře. Cizinci a Otakar Svoboda
S tím, že si za život stihnu poslechnout jen zlomek toho zajímavého, co bylo v hudbě uděláno, jsem se už smířil. Ale to že ještě v půlce roku zhusta objevuju loňské nahrávky, které za to opravdu stojí, ukazuje na to, že situace je daleko horší. Anketa kritiků jednoho ze dvou nejprestižnějších časopisů žánru, Downbeat, opět po roce vypichuje některé z nich. Nebudu tady psát všechny vítěze, na síti (http://www.downbeat.com/) to sice zatím není, ale co nevidět bude, takže jen k tomu, co mě zaujalo.
Ke zpěvákům trochu zeširoka. Kurt Elling, toho času nejvychvalovanější jazzový pěvec, si zase odnesl (už pošesté?) vítězství. Letos to nechápu. Setrvačnost? Nová deska Nightmoves mi přijde jako jeho vůbec nejslabší a místy je až neuvěřitelně nudná, o znatelném posunu ke obecně stravitelnějšímu, skoro až barovému pojetí nebo "dinner jazzu" nemluvě. Hodně soulový singl Undun k tomu působí jako pěst na oko a k jazzu má už dost daleko. Tohle všechno lze lehce vysvětlit jeho letošním přechodem ke Concordu, beverlyhillské mašině toho lépe prodejného jazzu, ale že to někdo bude chválit...
Mark Murphy, stále nejosobitější persóna jazzového zpěvu, z níž vycházejí snad všichni mladší včetně Ellinga, skončil na druhém. Tentokrát bych řekl, že je to škoda, ale nejspíš je pro většinu hlasujících poslední dobou moc divný. Ostatně není tajemství, že předsudky prorostlými puristy se to v redakcích jazzových (a ve vetší míře i ve vážnohudebních) časopisech jenom hemží. Pro orientaci: Když pomineme jeho acidjazzová vystoupení s DJs, Murphyovy koncerty dnes vypadají asi takhle.
Z ostatních klasicky rozesmál Tony Bennett. Připadá mi, že částečně sdílí hudební osud s naším Láďou Kerndlem: přesun z hodně dobrých začátků do směšného konce, ztělesňovaného záměrně podlézavým zmasovatěním, lacinými televizními výstupy (je libo tanec?) a nezajímavou hudbou. Naopak hodně mile překvapil – ano, mile, to je to slovo – neuvěřitelně vitální, drobný stařík Jimmy Scott (žasněte tady), o kterém toho opravdu moc nevím a mám pocit, že bych měl. Kevin Mahogany jako technicky nejlepší zpěvák bez ksichtu na čtyřce. V pořádku. A to nejlepší na konec: Hlasový deformátor Phil Minton loni natočil desku s jazzovým kvartetem. Jsem upřímně zvědavý a těším se, až ji seženu a uslyším, jak zní jazzová poloha člověka, který na koncertech obvykle dělá hlasivkovou gymnastiku.
-----
To že je kvintet Davea Hollanda nejlepší současné combo, dokazuje nejen suverénní porážka ostatních, ale i vítězství, popř. vysoká umístění jeho členů jako sólistů. Jak vedoucího, tak barytonisty Garyho Smulyana, tenoristy Chrise Pottera i trombonisty Robina Eubankse. Když už superskupina, tak tihle a ne žádní Velvet Revolver nebo Audioslave.
-----
Don Byron sice zatím nemá v klarinetu konkurenci, ale jedna mu nejspíš roste. Mladá židovka Anat Cohen studovala na Berklee tenorsaxofon, ale mnohem lepší se zdá být, když hraje na svůj původně až druhý nástroj, kterému chce vrátit léty ztracenou popularitu. Za skvělé celoklarinetové album Poetica s třeba i japonskou lidovkou letos s přehledem vyhrála v kategorii Vycházející hvězda klarinetu. MySpace tady.
Židovstvím a stejným příjmením jsou poznamenaní i další dva Cohenové. A aby byl v anketách pořádný zmatek mají stejné i křestní jméno, Avishai. Jeden kontrabasista (slavnější), druhý trumpetista. Zatím patří hlasy v anketách tomu prvnímu, takže se snad nikdo nemůže hádat, koho že měl jaký redaktor namysli, když hlasoval pro nejlepšího nového interpreta. Jestli se ale Avishai trumpetista prosadí ve větší míře, a že to vypadá nadějně, bude asi legrace.
-----
Tichý boj mezi dvěma titány, nebožtíky Andrewem Hillem a Michaelem Breckerem, o uvedení do Síně slávy vyšel v prospěch freejazzového klavíristy Hilla. Nejde zvolit špatně, když jsou na výběr dvě správné možnosti, ale šoupnout tam oba se mi zdá jako spravedlivější řešení. Jinak loňský rok patřil bezesporu Ornettu Colemanovi a jeho desce Sound Grammar, o které se bude ještě dlouho mluvit. Stejně to viděli i zaoceánští novináři a přiřknuli mu vítězství hned ve třech kategoriích – altsaxofon, umělec roku a deska.
No, jen s tím za oceánstvím to je ale trochu jinak…Když jsem se díval, kdo všechno hlasoval, tak se mezi těmi všemi jmény vylouplo i pár evropských. A největší překvapení - co nevidím mezi nimi ke konci seznamu: Otakar Svoboda – Czech TV, Czech Radio. Je to fajn, vědí o nás.
