O Vánocích se dějou divné věci

Třeba to, že žebříček píšu úplně jinde.

Operace Antišpulák aneb lynčuj svého publicistu a jiné příběhy

To je radosti ke konci roku. Nejdřív to začalo textem Petra Ference v Glosáři posledního His Voice a teď o tom své napsala Apačka na blogu Pavla Klusáka. Štvavá kampaň proti binaurálnímu mágovi Jaroslavu Špulákovi – názorovému vůdci všech zatvrdlých hudebních novinářů – se jak vidno rozrůstá do širších rozměrů. Houšť a větší kapky, říkám já. Možná by stálo za to vytvořit nějakou databázi hudebně-publicistického humoru, do které by se zapisovaly všechny hlody, které vyplodí on a jemu podobní.

Docela mě potěšilo, že Elton John požaduje uzavření internetu. Zabíjí prý dobrou hudbu, čímž, předpokládám, myslí tu svoji. Vždycky jsem věděl, že to je šikula chlap.
V mém oblíbeném časopisu Story jsem jednou četl, že Karel Gott se po několika dnech strávených poprvé u počítače podivil, když zjistil, že písmenka na klávesnici nejsou podle abecedy. Elton to bude mít asi podobně.

Film Mléčná dráha. Nevím co s tím. Když jsem odcházel z kina, nechápal jsem, proč a jak jsem tam vydržel. Každou vteřinu filmu jsem si říkal, že to je hrozná nuda, ale něco mě drželo na sedačce. Každou vteřinu jsem přemýšlel, co se mi vlastně nelíbí, ale nepřišel jsem na nic. Je to propracované, originální a vtipné a já pořád nevím, co si o tom myslet. Ale šel bych okamžitě znova.

Jinak letos jsem si sestavil svou TOP 50. Až si najdu trochu času, tak ke každé desce napíšu něco chytrého a v několika částech to sem naházím.

Více pokusů na dětech!

Mám takové zvláštní nutkání tříbit hudební vkus mých nejbližších. Nejvíc gumoví a foremní jsou samozřejmě děti a když už jsem v tak záviděníhodné situaci, že mám miniaturního bratra (tudíž ideální objekt pro empirická pozorování), vždycky mi to nedá a zkouším ho svést z ďábelské cesty lemované Kabáty a Sin With Sebastian. Před nedávnem jsem dokonce začal razit mou zatím nejdůmyslnější cestu, totiž že vždycky, když mu nahrávám alba do mp3 přehrávače, tam nenápadně zakomponuju něco, co původně nechtěl.
A vypadá to, že tahle metoda nese své výsledky. Tuhle mě překvapilo, když mi povídal, že se mu hrozně líbí jedna sólovka od Iana Browna a jestli od něj ještě něco nemám. Minulý týden mě ale dorazil. Půjčil jsem si jeho přehrávač a první, co začalo hrát, když jsem ho zapnul, byli Battles – Mirrored. Bože, on to fakt poslouchá! Je mi jasné, že v tom musím pokračovat. Více pokusů na dětech! Více dětí na pokusy!

Návrat ohnivého bloggera

Poslední dobou na to tady kašlu. Čím to? Nemám teď moc času a když ho zrovna mám, tak nemám moc chuť. Čím to? Obecně blbá nálada a taky se mi tu moc nelíbí, abych pravdu napsal, hlavně ty podnadpisy mně tu oproti bloguje.cz nějak chybí…odteď si to tedy budu kompenzovat na rozmáchlých nadpisech. Ten dnešní budiž předznamenáním něčeho mnohem rozmáchlejšího. Každopádně, rýsuje se ještě jedno alternativní přesouvací řešení, takže uvidíme.

Sumář poslední doby:

Tak zaprvé, jsou věci, za které bych nechal lidi vyvádět ze sálu. Zjistil jsem, že pořvávání a jiné zvukové výlevy buranů na koncertech mi výrazně zvyšují krevní tlak a občas i rudnu. Co si pamatuju z poslední doby, tak v případě vystoupení Joanny Newsom to bylo skoro na pohlavek pádlem, nedávno v Hradci na Jazz Goes to Town to bylo slabší, ale působilo to přinejmenším neslušně. Zajímavé je, že se většinou jedná o anglicky mluvící cizince, což ve mně nechává naději, že Češi zas tak neslušní nejsou a že si dál budu moct po večerech hladit svou orlici vytetovanou na prsou.

Ale jsou taky věci, za které bych nekompromisně sekal ruce. Třeba když čtvrtka sálu na JGtT začala tleskat do bluesové skladby na těžké doby, začal jsem přehodnocovat své tvrzení, že jazz rozhodně není hudba pro snoby. On tedy není, ale co člověk nadělá, když na něj takoví chodí ve velkém počtu. K dokonalosti snad už chyběl jen Karel Šíp jako moderátor.

A pak jsou věci, které člověka mrzí. Třeba kompletně vynechaný festival Stimul – Fennesz, Keiji Haino, Fred Frith. Nebo naprosté zklamání a roztříštění iluzí o tom, co dneska hraje kdysi hudebně radikální saxofonista Archie Shepp. Alespoň že to NewNew je v Brně a že ho neminu.

Jak zpívá Robert Wyatt na nové desce : Stay tuned, there is more to come…

Tak co, hergot…

Schizofrenie? Nebo nějaká jiná duševní choroba trápí anglického zpěváka Prince, Symbola nebo jak je libo, pseudonymů měl habaděj? Nebo je to všechno trochu jinak?
Před nedávnem snad všude proběhla informace, jak je pokrokový, jak chápe to, že se hudební průmysl v té formě, v jaké funguje od šedesátých let, jednoduše rozpadá. Dal své CD jako přílohu nedělních novin, čímž prý naznačil, že budoucnost je jen v živých vystoupeních a zbytek je pouhopouhá propagace.
Dnes pro změnu žaluje servery YouTube a eBay proto, že porušují autorská práva. Minimálně v případě YouTube to vyznívá dost legračně v době, kdy tam spousta vydavatelství sama nahrává videoklipy svých kapel. Docela to ale motá hlavu , když bychom měli považovat za pravdivé to, co udělal s poslední deskou.
Skoro to vypadá, že to nebylo nic vizionářského, spíš jen malá domů. Po několika letech, kdy se jeho desky vůbec neprodávaly, chtěl jenom připomenout svoji tvorbu těm, kteří na něj zapomněli nebo ukázat ji těm, kteří ho ani neznají nebo pro ně představuje jen vyčpělý sexsymbol konce osmdesátých let. Možná že si ho příště koupí. Tři milióny desek jen tak někdo neprodá a šance, že se to někomu bude líbit, je vysoká…

Konec jedné slinivky

Hudebně-poznávací nekrolog

Zemřel Lucianno Pavarotti. Nemyslím si, že by to byla nějaká objevná nebo netušená informace, pokud tedy nežijete v lesích odříznutí od civilizace a masmédií. O nejlepším tenoristovi, kterého kdy zaznamenal nahrávací průmysl, je ale slušnost se zmínit.
Z Karla Svobody jsem si dělal trochu legraci, z Pavarottiho nebudu, ostatně zpíval mnohem líp než Svoboda. I když.....docela mě mrzí, že vzhledem k "o mrtvých jen dobře" už asi nikdy nebudu moct napsat, že mi vždycky vizuálně trochu připadal jako kulatá opička a že popularizátorské trio Three Tenors pro mě bylo tak akorát vokální verzí Forever Classics - produktu pro spotřebitele, kteří chtějí mít doma "něco z klasiky", jakožto hudby pro intelektuály (haha).
Původně jsem chtěl najít kousek z památného vystoupení v Metropolitní Opeře v dvaasedmdesátém, kdy za sebou suverénně vystřihnul osm tříčárkovaných cé - což je až na pár vzácných vyjímek nejvyšší tón používaný pro mužský hlas - a doslova před noc se z něj stala hvězda. Árii jsem našel, ale netuším, jestli je přímo z prvního vystoupení nebo ji nazpíval jindy. Údajně jsou tohle ale jedny z nejkrásnějších (čert ví kdo a jak se to měří) c''', které kdy spatřily membránu reproduktoru. Donizetti - Ah! Mes Amis.

PS: Docela by mě zajímalo, co mu zahrají na pohřbu...žeby něco vlastního?